Chvíli jen tak seděl, vstřebávajíc sluneční paprsky. Líně se poddával sluneční lázni, když si uvědomil, že jeho únava z výletu postupně ustupuje. Dokonce měl pocit vzrůstající energie a síly. Pročištěn touto sluneční lázní, nechal si hlavou probíhat otázku, která ho dnes zajímala z celého výletu nejvíce. Stával zde hrad? Jeho myšlenky se postupně uklidňovaly, rušivé vjemy ustávaly až mu opravdu zůstala v hlavě jen položená otázka. Jakmile se jeho mysl zklidnila, začal vnímat jemné vibrace v místech doteku jeho zad s budovou. Dostavil se zvláštní pocit sjednocení a splynutí s hmotou stavby. Postupně se před jeho zavřenýma očima objevovaly barevné skvrny, které přecházely v lehký duhový opar. V tom oparu nad sebou zahlédl nějaký pohyb. Aniž by se sám fyzicky pohnul, jeho(jak to jen nazvat?) vnitřní tělo(?) se otočilo za pohybem. Spatřil nějaký praporec vlající z nárožního arkýře. Poodstoupil pár kroků vzad. To, co spatřil, v něm vyvolalo úžas. „Jeho“ hrad zde byl v plné kráse. Konečně jej viděl z blízka. Nebyl tak velký, jak se mu zdálo, když jej viděl poprvé, ale byl tady. Před jeho zrakem probíhaly v duhovém oparu další obrazy. Hrad, nebo spíše tvrz, postupně pozbýval lesku, praporec zmizel, střecha začala hořet. Neschopen jakéhokoliv pohybu, tam jen stál a sledoval, jak tvrz po požáru chátrá a lidé z okolí postupně rozebírají zdivo na své domy, Základy stavby a nějaké zdivo však zůstaly zachovány. V rychlém sledu následovaly obrazy postupného chátrání a zarůstání vegetací. Náhle se děj zpomalil. K ruině se blížil nějaký muž. Nad krajinou se šeřilo, blížila se noc. Muž využil ruinu k nočnímu úkrytu. I ve své strnulosti si všiml své jisté podobnosti s oním mužem. Děj opět zrychlil. Před očima mu prolétlo mnoho let, kdy příroda postupně vítězila nad troskami tvrze. Další zpomalení obrazů a další muž na scéně, jenž kulhajíc hledal odpočinek a ochranu mezi troskami zdí. Toho muže již někde viděl. Kde to bylo? Aha, učebnice. Obrázek zakladatele místních lázní. Děj opět připomínal zrychlený film. Nějací lidé postupně odstraňovali keře a stromy nejen z trosek tvrze, ale i blízkého okolí. Využili zbylých základů a zdiva k postavení nového domu na místě bývalé tvrze..
Obrazy postupně bledly a ztrácely se v duhovém oparu. Jeho vnitřní tělo(?) se srovnalo s jeho fyzickým tělem. Strnulost postupně slábla, až se mohl pohnout. Otevřel oči, vstal z kamene a rozhlédl se kolem sebe. Pohledem na hodinky zjistil, že jeho podivná vize netrvala ani půl hodiny. Dotekem se rozloučil s kamenem. V duchu poděkoval za zodpovězení otázky a vydal se ke vchodu do kavárny. Viděl před sebou rodiče s bráchou, jak se rozhlížejí a hledají ho. Zamával na ně. Dívali se přímo na něj, ale vypadalo to, že ho nevidí. Ještě jednou zamával. Všiml si přitom, že slabě světélkuje. Byl zmaten. Dnešní výlet je samé překvapení. Přiblížil se k rodině a zaslechl mamku, jak říká něco o „přetržení jako hada“. Pochopil, že se hněvá a cítil se provinile. Jeho světélkování se náhle vytratilo. Trochu všechny vylekal, když se náhle před nimi objevil. Táta sebou trhl, brácha vyvalil oči a otevřel pusu, mamka uskočila dva kroky dozadu, jako by před ní byl had, kterého chtěla před chvílí přetrhnout.
„Kkdde ssss“, zadrhl se jí hlas. Rychle se však vzpamatovala a zavelela.
„Jede se domů. Táta se potřebuje nachystat na cestu a večer v sedm odjíždí.“ Naklonila se k němu a dodala, „Tohle probereme po tátově odjezdu.“
Po příjezdu domu si šel každý za svým. Mamka s tátou něco probírali a chystali věci na tátův odjez, brácha někam zalezl. Zeptal se mamky, jestli nepotřebuje s něčím pomoci. Její zavrtění hlavou mu bylo odpovědí. Vyšel z domu. Sešel po kamenných schodech k potoku, vyhlédl si místo pod keřem na suché naplavenině, kde se usadil na plochý kámen. Měl o čem přemýšlet. Šumění vody na kamenech pod jeho nohama mu pomáhalo uklidnit myšlenky. Srovnával si v hlavě, co vše dnes zažil. Prožil a pocítil spoustu pro něj nových věcí. Byly ale opravdu nové? Spíše to vypadalo, že si jen vzpomíná na něco, co již kdysi dávno prožil. Zážitek s obrazy  byl však něco jiného. Tohle opravdu ještě nezažil. Jak mu to říkala babička? PROŽÍT, POZNAT, VYKONAT. Dnes prožil opravdu něco úžasného. Zbývá ještě poznat a vykonat. Zatím má jen víru, že se mu to podaří. Až zvládne i další fáze, bude to jeho nové vědění.


Doslov:
Ne vše se odehrálo postupně za sebou, jak je zde  popisováno. Jsou to střípky vzpomínek jednoho kluka, jak si na ně pamatuje. V tomto příběhu jen byly shrnuty do nějakého logického celku.
Děkuji trpělivým čtenářům, kteří dospěli až k tomuto závěru.