*A few years ago I was working in continuous operation.  12 hours a day and 12 hours a night.  From six to six.  For one week we worked like this for four days at a time.
 After a day I came home from work at seven, ate and slowly went to bed.
 I got up the next day at four o'clock in the morning.  Then I worked for twelve hours and the same thing in the evening.  I worked in production, at the lines.  With a bunch of equally disabled people.*
 *There were no windows in the factory hall, so we haven't seen the sun or daylight in winter for almost a week.*
 *At lunchtime, my colleagues and I climbed out into the parking lot.  As stiff and blind zombies, we headed toward the sun.  Men and women.  In the chilling frost, in the winter we basked in his rays and enjoyed those precious minutes.  How we appreciated daylight, wind and nature!
 At night we went out for a pause under the sky full of stars.  We enjoyed the peace and quiet.  The greatness and infinity of the universe…*
 *And then they forbade us.  Safety.  Outside in the grass, bloodthirsty ticks were threatening our working abilities and menacing gas monsters raced through the parking lot.*
 *It was the end of daylight and the end of the sky full of stars.*

*Such a regime has tremendously destroyed us.  Especially the night, that was a killer.  His stomach revived when he was to spend one hour at night delicate and fragrant chicken with noodles or perhaps a juicy fish.
 His head was wobbling, his limbs testifying.  Man gave three quarters of his energy just to not fall asleep.*
 *We were forbidden to sit and have fun at work.*
 *No, I wasn't serving a sentence.
 I was at work.*

 *Once I met a disabled lady in a wheelchair in town.  We talked and I complained that I couldn't see the sun.*
 *But she was full of optimism, energy and appetite for life.*
 *I was ashamed and grateful that I was relatively healthy.*
 *Suddenly my problems were petty.*

 *Luckily, I haven't done these killer shifts for a long time.  I was so sick of them that I was sick for over a month and had to definitely stop.*
 *Nevermore…*

 *Today I work in office shifts.  By four in the afternoon.  I get up in the dark in the morning.  In the afternoon, before I get home from work, it's too dark.*
 *Daylight I see no weekday.  In order to protect company data we have blinds in the windows.  If they introduce winter time permanently, this period will be longer.
 Do not complain.  There is something everywhere.  I already have a good job and a relatively good salary.  Constant income we need.*

 *I'm just waiting for the sun to come up again.*
 *No waiting, no more.  I'm going to him now.  I climb up.  Up where it says shines.  I know he's out there somewhere.  I'll find him.
 Soon I will reach his rays…*

![adventure-1807524_1280.jpg](https://ipfs.busy.org/ipfs/QmVcCdrcyyUho38DTbvJEwdz4S4MoZfGT234ttpsN4nLc4)


Před pár lety jsem pracoval v nepřetržitém provozu. 12 hodin denní a 12 hodin noční. Od šesti do šesti. Jeden týden jsme takhle pracovali i čtyři dny v kuse.
Po denní jsem přišel z práce domů v sedm, najedl se a pomalu šel spát. 
Vstával jsem druhý den ve čtyři hodiny ráno. Pak jsem dvanáct hodin pracoval a večer zas to samé. Dělal jsem ve výrobě, u linek. S partou stejně postižených lidí. 
V tovární hale nebyla žádná okna, takže jsme v zimním období skoro celý týden neviděli slunce ani denní světlo.
O polední přestávce jsme s kolegy vylézali ven na parkoviště. Jako ztuhlé a oslepené zombie jsme mířili ke slunci. Muži i ženy. V třeskutém mrazu, v zimě jsme se vyhřívali v jeho paprscích a vychutnávali si ty vzácné minuty. Jak jsme si vážili denního světla, větru a přírody!
V noci jsme vycházeli o pauze pod nebe plné hvězd. Užívali jsme si to ticho a klid. Velikost a nekonečnost vesmíru…
A pak nám to zakázali. Bezpečnost práce. Venku v trávě řádila krvelačná klíšťata ohrožující naše pracovní schopnosti a po parkovišti se proháněla hrozivá benzinová monstra.
Byl to konec denního světla a konec nebe plného hvězd. 

Takový režim nás neskutečně ničil. Hlavně ta noční, to byl zabiják. Žaludek se vzpouzel, když měl v jednu hodinu v noci trávit křehké a voňavé kuře s nudlemi nebo snad šťavnatou rybu. 
Hlava se motala a končetiny vypovídaly službu. Člověk dal tři čtvrtě své energie jenom na to, aby neusnul.
Zakázali nám při práci sedět a bavit se.
Ne, nebyl jsem ve výkonu trestu.
Byl jsem v práci.

Jednou jsem ve městě potkal postiženou slečnu na invalidním vozíku. Dali jsme se do řeči a já si postěžoval, že nevidím slunce.
Ona však byla plná optimismu, energie a chuti do života. 
Zastyděl jsem se a byl vděčný, že jsem relativně zdravý. 
Mé problémy byly najednou malicherné.

Naštěstí jsem dlouho tyhle zabijácké směny nedělal. Udělalo se mi z nich tak špatně, že jsem přes měsíc marodil a musel jsem toho definitivně nechat.
Už nikdy více…

Dnes pracuji v kancelářských směnách. Do čtyř odpoledne. Ráno už vstávám za tmy. Odpoledne, než dojedu domů z práce, je tma taky. 
Denní světlo nevidím žádný všední den. Z důvodu ochrany firemních dat máme v oknech zatažené žaluzie. Jestli zavedou trvale zimní čas, bude tohle období delší.
Nestěžuji si. Všude je něco. Mám už dobrou práci a relativně dobrý plat. Stálý příjem, který potřebujeme.

Jen stále čekám, až zase jednou vyjde slunce.
Ne čekám, to už ne. Teď už za ním jdu. Šplhám vzhůru. Vzhůru tam, kde prý svítí. Vím, že tam někde je. Já ho najdu.
Brzy už dosáhnu na jeho paprsky…

![Steemit logo JJ jednoduché.jpg](https://ipfs.busy.org/ipfs/QmTkDg8JonS1Ap4KDjvFNuJcAS7sPR476SNpGSXGniscP3)