**Je nejvyšší čas uzavřít své téma týdne. Děkuji všem zúčastněným za uveřejněné posty. Celkové zadání bylo ve smyslu přemýšlení o sobě samém. Pokud téma vyvolalo nějaké otázky a hledáte na ně odpověď nebo dokonce našli, tak se zadání povedlo. Pokud nikoliv, tak jsem zadání nenapsal nejlépe.**

Pro příklad jsem položil několik otázek, které měly nějakým způsobem nasměrovat. Možná se povedlo, možná ne. Opět záleží na každém. 

<center>
![image.png](https://ipfs.busy.org/ipfs/QmWd9zZhzFMxmtzv6cPuMXpwvwGWhe659JyGpBDdYvsgnW)
[PIXABAY.COM - CC0 Creative Commons](https://pixabay.com/cs/denn%C4%9B-kancel%C3%A1%C5%99-okno-pohled-2837995/)
</center>

Asi mi dáte za pravdu, že jsme všichni vyrůstali v povinnostech. Všechno začalo v 6 či 7 letech povinné školní docházky. Kde jsme byli vychováváni k tomu, že od pondělí do pátku máme povinnost někam docházet a plnit úkoly. Pokud se na svou školní docházku podívám zpětně. Bylo by ji možné z 90% shrnout na prosté papouškování. Naučit se (pokud možno do slova) konkrétní látku. Při zkoušení ji odříkat nebo znova napsat při písemném testu. Zatímco rozvíjení vlastní kreativity se rovnalo téměř nule. Tento způsob vzdělávacího systému mě i vás měl připravit pro budoucí povolání. Připravit na naučení pracovních úkonů, které budeme až do důchodového věku opakovat (papouškovat).  To byl záměr a také byl splněn. Připravit nás na 8 až 12 hodin někde něco montovat. Potom přesměrovat na televizi, fotbal a další po pracovní kratochvíle. Kratochvíle, která má za úkol uspokojit naše hlavní pocity jako jsou touha a uklidnit před strachem. Systém, který z nás měl za úkol vychovat dostatečně inteligentní roboty k práci, kteří zbytečně nekladou otázky. Systém, který nás chránil i před budoucností. Systém, který tvrdil, že se o každého ve stáří postará formou důchodů (výsluhových penzí). Jenomže se tento systém začíná odzadu nějak hroutit. Ta vidina finančně zabezpečeného stáří se vytrácí.  

Jenomže pak přišel internet. Díky němu jsme mohli vidět dění na druhém konci světa. Nemuseli jsme se spoléhat na televizní a novinové informace, které nám byli předkládány. V současné době panuje (zřejmě) přesvědčení: "Tvrdě pracuj a spoř si na důchod." Čímž se většina lidí řídí, alespoň tou první částí. Částečně i já, se tímto řídím. Koneckonců to vidím osobně. Ráno na šestou do a odpoledne zase z. Od pondělí do pátku. Někdy nemůžu přeslechnou věty jako: "Ještě dvanáct let do důchodu." Nebo: "Je mi špatně, mám zvýšenou teplotu, ale musím, abych nepřišel o prémie."
Z takových vět je jasně patrné, že ti lidé opravdu celý život pracují. Ale proč jsou v takové situaci? Protože se nenaučili ovládat své pocity. Jsou neustále ovládáni svým strachem ze ztráty příjmu, či jen jeho snížením. Další pocit kterým jsou ovládány je touha. Touha si koupit krásné a drahé věci, když dostali výplatu. V momentě překonání těchto pocitů se vám bude žít rozhodně lehčeji a jednodušeji. Ze začátku si stačí položit otázku: "Potřebuji to k životu? Nebo to jen chci pro ukázání své prestiže?"
Tato otázka stačí na odfiltrování mnohdy nepotřebných nákupů a s tím i spojených výdajů z peněženky.  

Dnes jsem ještě pln síly. Do penzijních let (určených někým jiným) mám ještě daleko. Stejně daleko mám za sebou léta studentská. Poučky, které jsme se povinně učili už dávno neznám. Za to jsem sešněrován spoustou povinností. Žiji v prostředí na které mne školní systém připravil dokonale. Svědomitě si plnit své povinnosti a čekat na výplatu. Pokud bych nějakou povinnost nesplnil, automaticky se stávám viníkem. Jež toto slovo je i základem slova povinnost. Plním si dál své povinnosti, ale také pracuji na svém. Zatímco jiní se věnují fotbalu, televizi a dalším bohulibým zálibám. Já se věnuji svému důchodu. Lidově řečeno. Položil jsem si otázku. "Co musím udělat, abych v 50 letech nemusel už pracovat?" Odpověď je jednoduchá: "Měj dostatek peněz, které budou pracovat za tebe." A tak to také dělám. Nejprve si zaplatím pro sebe a pak to ostatní.

*Představy co dělat v před důchodovém věku jsou různé. Moje je taková, že budu mít zahrádku, slepice. Třeba i holuby, nesmím zapomenou na ryby a cestování v jedné stopě. Rozhodně tam nepatří svazující povinnosti od šéfů. Svým způsobem nemám co ztratit. Pokud se mi to nepovede, budu muset pořád makat jako Čech, ale se svobodnou myšlenkou, že jsem proto udělal maximum.*